Říjen 2017

Random deníček

23. října 2017 v 17:58 | Já |  Ze života puberťačky
úterý 17.10.

Většinu času si ani nevzpomenu, že mám nějaký blog. No dneska u snídaně se mi rodil v hlavě článek. Asi mám spíš opět potřebu pár pocitů vypsat. Měla jsem angínu a mám podvrknuté zápěstí, takže teď necvičím, ale snad se zase brzy dokopu. Každé ráno si sedím nad přeslazeným kakaem. Možná bych seděla nad přeslazeným kafem, kdybych ho pila, ale to by to byl pak celý jiný příběh.
Vím, že jsem se hodně posunula. Byla jsem holčina, co neumí být sama, každý pocit ji ovládal, hodně věcí mi zbytečně ubližovalo. Zlepšuje se to, ale až teď vím, že nestačí to vědět, jací jste, ale dojít k tomu. Nedošla bych k tomu, kdyby se mi nestalo tolik věcí a měla jsem jinou povahu. Samozřejmě je to běh na delší trať, ale už nejsem plná zášti nebo strachu. Pracuji na sobě, odpouštím, jsem až moc hodná. Možná je špatné to říkat, ale já v sobě měla tolik lásky, jako by teď všechna explodovala.

Hokejista o mě má zájem. A já o něj taky, ale asi hlavně v povrchním slova smyslu. Už nechci být ohledně své budoucnosti naivní. Byla jsem jednou. Milovala jsem budoucnost, a možnosti, které jsem si vytvořila sama v hlavě. O to težší pak bylo chápat, proč mě to vše tak vzalo. Dneska jsem na jednoho člověka, co byl v mém životě myslela. Právě na tohoto. Už to nemá cenu, ale pokud mám v sobě ještě nějaké pochybnosti a dusím to v sobě, je nejvyšší čas ty emoce procítit a nechat je jít. Tak to asi dělám dneska.

Byl jeden chlapec, který mě hned naprosto ohromil svojí specifickou krásou, vystupováním, docela slušným pravopisem atd. Byla jsem jako smyslů zbavená. Nadšená, poblázněná. Ale náš vztah nebyl založený na lásce jeden k druhému. Nechápali jsme potřeby, nerespektovali se. A přes to, mi s tím chlapcem bylo fajn. Vytvořili jsme si v hlavě společnou budoucnost a sny. Přes chyby a ubližování jsem si říkali, že vždy skončíme spolu.

Tyhle řeči...
jsou vždy myšleny vážně v danou chvíli, ale to co opravdu znamenají, nevyjadřují. Zkráceně a prostě odešel mi ze života, nebo jsem ho donutila odejít. Ale co tím chci opravdu říct? Nevím, co jsem na něm ve skutečnosti milovala, ale něco to bylo.

Dneska mi Slečna W ukazovala sdílené fotky na fcb. A dostali jsme se k fotkám, kde jsem s ním a nějaká videa. Koukala bych na ty fotky a videa hodiny. Na jednu stranu se kvůli tomu cítím zle, na druhou jsem šťastná, že jsem tenkrát šťastná byla. A že jsem vše zvládla. Že mám cestu, kde chlapce neomezuji a ani sebe. Nechtěla jsem mu nikdy ubližovat.

Ale co tím článkem chci říct? Spousta lidí vypadá slabě, když někdy myslí na člověka, co už v jejich životě není. Pláč, smutek, podrážděnost, pocity samoty,... I po tak dlouhé době to je normální.

EDIT dnes: Má smutná chvilka trvala asi dva dny. Procítila jsem si to, zdálo se mi pár snů a zase může člověk fungovat. Jen jsem věem chtěla říct, že být smutný občas kvůli někomu z minulosti je normální. Jen jde o to, to zase neposrat a nenacpat si toho člověka do života zpátky. To jsem já udělala asi 620615419x a vždy to akorát vše zhoršilo. Život jde dál a vy ani oni už nejste takoví jako jste byli. Proto ještě chci říct... odpouštějte. Neponížíte se. Uklidníte jen sami sebe.