Duben 2014

Po ztrátě uvržena do prázdnoty.

27. dubna 2014 v 11:20 | *Naivka |  Ze života puberťačky
Oh.. Je to strašlivě lehké. Jen tak bejt doma, nemuset nikomu ráno ani večer volat. Nedoprošovat se.
Tak proč to stále dělám? Možná, protože já byla opravdu ta, která z nás dvou milovala. Zatímco Pan J ? Ani nevím, lhal ? Využíval mě ? Těžko říci. Jedno vím naprosto jistě, nemiloval mě, i kdyby doletěl do Ameriky přímo za Obamou a požádal ho o podpis na papír, kde bude napsáno, že mě miluje, byla by to lež.

Ale jak to bolí ? Neuvěřitelně, rozbrečím se třeba u loupání brambor, nebo když jdu z nádraží. Nejde se přes to přenést. Moc dobře vím, že to chce čas, ale momentálně pro mě každá minuta trvá stejně dlouho, jako dříve celý den. Samozřejmě jsou to.. čtyři dny ? Asi. Nepočítám to radši. NEchci, aby to byla ani vteřina ! Chci mít u vzpomínek tlačítko DELETE.

Už moc dobře vím, že mě nemiluje, tak to celé chci moc vrátit zpátky. Nikdy mu nevolat, nikdy za ním do Prahy nejezdit ! Nevyhodit tolik tisíc, jen abych mohla vidět někoho, komu nestojím naprosto za nic. Ani za upřímnost.

Vím, že to není dobré, ale cítím spoustu sebelítosti. Tolik věcí jsem za něj vyměnila. Od basketu až po svoje vlasy. Věřila jsem na lásku. Byl pro mě vším. A právě to se asi nemělo nikdy stát. Nikdy nenechte, aby se pro vás někdo stal vším, protože... Dopadnete jako já.

Nejvíce mě asi mrzí ta pravda. Napsal, abych ho neotravovala svoji existencí, rozchod je tvoje vina ty ZAS*ANÁ ZKU*VENÁ P*ČO TÁHNI TŘEBA DO P*DELE !!!

Po tom, co mi sliboval, jak si mě vezme a že budeme mít malou holčičku jménem Lucy. Potom, co mi slíbil, že se mě nikdy nevzdá a že zažijeme společně nejlepší roky života. Potom, co jsem mu tolikrát ležela v náručí, potom, co mě tolikrát uhodil a kolik modřin jsem měla ! Potom vše mi řekne, že jsem svině, že je to mojím chováním, že jsem egoistická mrcha.

Pokud jste nějaký článek předtímčetli, moc dobře víte, jak jsem ho milovala, tak snad chápete, že i po tomhle ho chci zpět... Chybí mi.

Jeho smích a hlas, jeho objetí a teplo, co z něj vždycky sálalo, jeho rty a ten pocit bezpečí, jeho hlášky u Lolka, jeho přezdívky typu : rybička, nebo mrňous.

Poprvé v posilovně !

15. dubna 2014 v 19:12 | *Naivka |  Fitness
Tak dneska je ten den. Po dlouhém ( skoro až několika měsíčním) čase jsem se rozhodla jít do posilovny. Měla jsem z čeho vybírat, ale jít do S-centra mi prostě přišlo... Nejsympatičtější. :)

Jak jsem se k tomu vlastně tak unáhleně rozhodla ? Ani nevím, prostě jsem začla pročítat články, i když to jsem dělala každý den. A po mém snad 35146857457412127995785414 pokusu o to, začít cvičit pravidelně doma a vytvarovat si postavu do plavek ( I když mi je jasné, že s Panem J určitě plavat nepůjdeme) jsem se pevně přesvědčila, že půjdu. Teda... No do odchodu z domu jsem byla tak na 99% jistá, že nikam nejdu.

A proč jsem vlastně začala ? Víte... Nepotřebuji zhubnout, na můj 174 cm je mých 56 kg optimální, ale nelíbí se mi, že mé tělo už není takové jako dřív. Hrála jsem čtyři roky basketbal a ta fyzička i pohyblivost tu prostě byla. Teď se během tělocviku potím nejvíc ze třídy a moc dobře cítím, že si ani rovně nesednu. Další motivací je samozřejmě Pan J, kterému moje postava naprosto vyhovuje, ale kdo by nechtěl krásnou a ohebnou (You know what I think... :D) přítelkyni ?

A teď konečně k tomu, jak to celé probíhalo.
Celá rozklepaná jsem našla fitness a za pultem stála řekla bych tak 25 letá holka. Vykoktala jsem ze sebe, že jsem zde poprvé. Ona mi dala klíček od skřínky, zeptala se zda- li chci nápoj a já už šla do šatny. V šatně jsem se zrovna míjela s jednou slečnou a víc zástupců ženského pohlaví jsem už nepotkala.
Posilovna byla hned naproti šatnám a já si ještě před vstupem napočítala do desíti a vešla. V posilovně byl asi 8 lidí, což mě upřímně překvapilo. Rychle jsem zmizla k rotopedu, jelikož to bylo první o čem jsem si myslela, že na to umím. No... Chyba -_-

Bylo tam tolik tlačítek a já nevěděla, co a jak. Naštěstí vedle mě byl moc milý postarší pán, který se na mě usmál, popřál mi hezký den a ukázal mi, jak se ten ďábelský přístroj ovládá. Strávila jsem tam 25 minut, jelikož jsem se styděla jít na něco dalšího, nakonec jsem se odhodlala. A musím říct, že to bylo skvělý ! Za hodinu jsem zaplatila 60,- Dala jsem si spršku a i ta slečna ( doufám, že to byla slečna) na baru byla moc hodná.

A tak jsem zdárně přežila svůj první den v tělocvičně. :-)
POZNÁMKY:
  • vzít si MP3 a sluchátka
  • sestavit si plán
  • vzít si ručník(Měla jsem ho, ale úplně prťavounkej, byl trochu jako žínka -___-
  • poctivě počítat série !!! (občas se mi stalo, že jsem na něco myslela a nepočítala, a tak jsem si ok oka řekla " Hmm..... tak deset, jedenáct, dvanáct..")

Pokud budete mít nějaké dotazy, ohledně první návštěvy, neváhejte napsat do komentářů ! :)

Kdy je konec ?

13. dubna 2014 v 17:02 | *Naivka
Je.. Ani nevím 13. 4. možná 14. Už je to hodně dlouho, co jsem nenapsala nic o Panu J. Nehádáme se už skoro vůbec. No vlastně jednou za měsíc jsme se pohádali. Nevím, jestli to v sobě dusí nebo se změnil. Chová se jinak. Je hodnější a začíná chodit ven.

Včera ho oficiálně poznali moji rodiče. Nejdříve jsme jeli na brusle, a poté šel s taťkou na florbal. Oběma rodičům se líbil. Byl slušný, pozorný a milý. A mě jen vrtá hlavou, jestli je opravdu takový, nebo to je jen a jen přetvářka.

Postupně si začínám uvědomovat, jak mocho neznám. A on mě zná skoro líp než já sama sebe. Mrzí mě to. Mrzí mě, že mu nerozumím. Mrzí mě, že mu nedokážu pomoc, ale jsem ráda, že už se nehádáme. Ale za jakou cenu ?

Mine Reality

6. dubna 2014 v 11:30 | *Naivka |  Fantazírování ^^
Život mimo Zemi
Pokud jste někdo četli mé dřívější články, moc dobře víte, že se Naivkou nenazývám jen tak..pro nic za nic.A s tím i souvisí to, že nežiju v dnešní realitě. Mám svůj vlastní svět, kde jsem tak nějaak.. +, - happy.Samozejmě, že dělám ty otravné věci, jako je uklízení, omlouvání se za své chyby, rychlé opisování domácích úkolů před hodinou, ale někeré věci jsou realitě vskutku vzdálené...

Ráno vstanu z postele a seberu svého plyšáka, který skončí vždycky kilometry ode mě. (Plyšák = Mimoň, z Matějské od pana J)Následně pak volám s panem J a i když vím, že nestíhám, vybavuji se s nám dál. Většinou tak hodinku. Pak se jdu obléct. Do džín, botazek a pánské mikiny. V ničem jiném mě neuvidíte. Nikdy. Nandavám si sluchátka, kapucu a zamaskuju kruhy pod očima, které mám z předešlé napůl probdělé a napůl prohrané noci. Dojdu do školy a zapluju do své lavice, kde čárám to, co mě napadá. Věšinou postavy z her, nebo různé psycho postavy. ( = bez očí, rozřezané, celé tmavé)

Po škole opět zavolám panu J a pak už jen kreslím, čtu a sním o tom, co se nikdy v životě nestane. Vypiju několik hrnků kakaa nebo kafe. A zbytek dne provolám s panem J. Večer usínám tak ve tři se sluchátky v uších.

Ostatní lidi mě absolutně přestali zajímat...
Welcome to my reality...